Andronikova Hana

Stav: velmi dobrý.
Vrátil se brzy z práce a nešel prázdný dům. Odložil sako, zašel do kuchyně a nadzvedl víčko čajové konvice. Povytáhl obočí a povzdechl. Nalil si zbytek čaje do šálku, chvíli pátral po cukru, ale v duchu nad tím mávl rukou. Zamířil do pokoje. Povolil si kravatu, rozepnul horní knoflík límce a rozložil se v křesle s Times of India. Když dočetl, sáhl po týden starých novinách ze Zlína. Titulní strana z března 1936 hlásala: Německo zbrojí - Francie se bojí!
Pod titulkem veselá karikatura nadutého nácka po zuby vyzbrojeného moderní technikou a přikrčeného frantíka s vojenskou výbavou z doby železné. Po zádech mu přeběhl mráz.
Najednou stála za ním. Neslyšel kroky, ponořený do žhavých novinek. Položila mu ruku na rameno, sklonila se nad ním a zhluboka se nadechla. Milovala tu vůni. Jeho pot. Směs cedrového dřeva a máty peprné. A tabák, který ulpíval na bílých košilích. Natáhl pravou ruku a dotkl se tváře nad sebou. Vzala dlouhé prsty do dlaně a položila si je na rty. Znovu se nadechla. Nikotinová mlha mezi prostředníčkem a ukazováčkem. Chvíli ji pozoroval a pak zaklonil hlavu a přitáhl si její obličej. Otevřel rty, jako by ji chtěl pohltit.
Stál jsem ve dveřích a zíral na rodiče, kteří se jako vystřižení z filmového plátna vášnivě líbali. Upustil jsem tenisák, na který jsem pod intenzitou okamžiku zapomněl. Prudce se od sebe odtrhli, míček do ztracena bubnoval podlahu, Nejdřív vypadali zaraženě a pak se rozesmáli.